Astrosloupek únor 2024

Po západu Slunce spatříme nad západním obzorem souhvězdí typická pro podzimní oblohu, jako je okřídlený kůň Pegas, princezna Andromeda nebo bájný hrdina Perseus.

Pokud se zaměříme na souhvězdí Andromedy, můžeme se pokusit najít pás tří jasných hvězd: Almach (γ And), Mirach (β And) a Alpheratz (α And), zvaná také Sirrah, které na večerní obloze tvoří tělo Andromedy. V severní části souhvězdí nalezneme Velkou galaxii v Andromedě s označením M31 (4,36 mag). Jihovýchodním směrem nalezneme po M31 nejbližší spirální galaxii, kterou je M33 (5,72 mag) v Trojúhelníku. Pro pozorování M33 nám postačí triedr alespoň s 10násobným zvětšením a co nejtmavší obloha.

Pokud máme k dispozici alespoň střední hvězdářský dalekohled o průměru 15 cm nebo více a budeme dál od přesvětlených měst, můžeme se pokusit vyhledat méně jasnou spirální galaxii M77 (8,9 mag) v souhvězdí Velryby, kterou spatříme jako menší ovál s neobvykle velkým jádrem. Ve větším dalekohledu od 20 cm spatříme náznak vnějších spirálních ramen.

Pozastavme se ještě u galaxie M77, která je typickým představitelem tzv. Seyfertových galaxií. Svému pojmenování vděčí americkému astronomovi Carlu Seyfertovi, který je jako první popsal v roce 1943. Jedná se o kategorii tzv. „aktivních“ galaxií, ve kterých je uvolňováno obrovské množství energie, mimo jiné díky obří černé díře v jejím centru, která září především v infračerveném spektru, nikoliv ve viditelném světle. V Seyfertových galaxiích probíhají velmi bouřlivé procesy, při kterých dochází k vyvrhování plynných oblaků s hmotností stovek Sluncí. Z pohledu celkového zastoupení mezi ostatními hvězdnými ostrovy, zaujímají Sayfertovy galaxie odhadem pouhé 1 až 2 %. Základní mechanismy a typologie aktivních galaxií dostupné ZDE.

*Spirální galaxie M77, Nasa HST, https://esahubble.org/news/heic1305/*

Přesuneme-li se nad jihovýchodní obzor, spatříme bájného lovce Oriona se svým průvodcem v podobě Velkého psa a jasným Síriem. Systém Siria, včetně jeho průvodce, kterým je bílý trpaslík, jsme si podrobně popsali v lednovém sloupku.

Severozápadním směrem od Oriona nalezneme Býka. K jeho nalezení nám pomůže naoranžovělá hvězda Aldebaran (α Tau), představující býčí oko. Aldebaran tvoří nejzápadnější vrchol asterismu zimního šestiúhelníku, podle kterého se lze na zimní obloze rovněž lépe zorientovat.

Severovýchodně od Býka spatříme jasnou Capellu (α Aur), která tvoří nejsevernější část zmiňovaného šestiúhelníku. Pokud budeme pokračovat dále východním směrem, nalezneme dvojici jasných hvězd Castor (α Gem) a Pollux (β Gem) v Blížencích, kde Pollux představuje další z vrcholů zimního obrazce.

K jeho nalezení nám pomůže dvojice nejjasnějších hvězd v Orionu: Rigel (β Ori), z pohledu pozorovatele představuje pravou nohu Oriona a Betelgeuse (α Ori), představující jeho levé rameno. Pokud prodloužíme směr spojnice mezi oběma zmíněnými hvězdami severovýchodně, tak ani méně zkušený pozorovatel nepřehlédne dvojici hvězd představujících hlavy bratrů Kastora a Polydeuka (latinsky Polluxe).

Pro zajímavost, Blíženci jsou v pořadí třetím souhvězdím zvěrokruhu. Slunce vstupuje do souhvězdí dne 21. 6. a opouští ho 20. 7. Dále pokračuje po ekliptice (pomyslné roční dráze Slunce po obloze) do sousedního Raka, jak je z obrázku níže patrné.

*Jižní obzor, hvězdy Rigel, Betelgeuse, Castor a Pollux, program Stellarium, upravil: Karel Slavík*

*Vlevo poloha Slunce k 21. 6. 2024, vpravo poloha Slunce k 20. 7. 2024, program Stellarium*

Nejjasnější hvězda Blíženců, Pollux (1,14 mag), má téměř 9krát větší průměr a 33krát větší zářivý výkon než Slunce a vzdálenost od Země se odhaduje na téměř 34 světelných let.

Naproti tomu Castor, jakožto druhá nejjasnější hvězda (1,58 mag), patří k často vyhledávaným, vícenásobným hvězdám amatérských pozorovatelů. Již ve středním dalekohledu rozpoznáme dva samostatné body. Kolem hlavní složky (Castor A) obíhá méně jasný průvodce (Castor B) jednou za zhruba 420 let. Obě složky jsou navíc spektroskopickými dvojhvězdami a aby toho nebylo málo, tak společnost oběma složkám dělá další, méně hmotná hvězda, která má taktéž svého průvodce. Ve skutečnosti je tak systém Castora skupinou šesti hvězd, organizovaný do tří samostatných párů. Systém je vzdálený přes 50 světelných let od Země.

Castor i Pollux se navzájem liší nejen svým zářivým výkonem a zdánlivou jasností na obloze, ale také barvou, jak je patrné z obrázku níže. Rozdílná barva obou hvězd je způsobená různou povrchovou teplotou. Žlutý a o něco jasnější Pollux je asi o 1 500 K chladnější než naše Slunce, zatímco teplota méně jasného modrobílého Castora činí přes 10 000 K. Pollux je jasnější než Castor mimo jiné proto, že Castor je od Země ve větší vzdálenosti, jak je popsáno v odstavci výše.

*Dvě nejjasnější hvězdy v Blížencích, Pollux (vlevo) a Castor (vpravo), zdroj: astro.cz*

*Ilustrace šestinásobného systému hvězdy Castor, zdroj: Wikimedia*

Ve starých řeckých bájích představují Blížence dva nerozluční bratři Dioskúrové. V řečtině znamená označení „Dios kúroi“ synové Diovi. Latinské Gemini znamená dvojčata, ale taktéž se překládá jako Blíženci.

V řeckých legendách byla matkou obou bratrů krásná královna Léda. Otcem smrtelného Kastora byl její manžel, spartský král Tyndareus. Druhý z bratří, Polydeukés, byl potomkem boha Dia, který se do Lédy zamiloval a svedl ji v podobě labutě. Polydeukés byl díky božskému původu nesmrtelný. Oba bratři byli velmi odvážní a navzájem úzce spjati. Mimo jiné se zúčastnili výpravy Argonautů za zlatým rounem, honu na kalydónského kance nebo pomáhali Héraklovi v boji s Amazonkami. Oběma bratrům se dostalo kvalitního vzdělání díky moudrému kentaurovi Cheirónovi, jehož zpodobnění můžeme na obloze rovněž nalézt.

V jedné z posledních výprav byl Kastór v boji smrtelně zraněn oštěpem. Polydeukés požádal svého otce Dia, aby jej také nechal zemřít spolu s bratrem Kastorem. Nakonec se Zeus rozhodl ke kompromisu, kdy jeden den budou bratři společně v podsvětí a druhý den na nebesích mezi ostatními bohy na Olympu. Blíženci jsou tak symbolem pevného bratrského pouta a jednoty, stali se rovněž patrony všech řeckých lodí a mořeplavců.

*Blíženci, zdroj: CORNELIUS, G., Průvodce noční oblohou, Knižní klub Balios, 1999. ISBN: 80-7176-855-3*

Pokud nám počasí dovolí a budeme se chtít zaměřit na více vzdálené objekty v oblasti Blíženců, můžeme se pokusit vyhledat otevřenou hvězdokupu M35. Tu nalezneme poměrně snadno asi 2,5° (asi pět měsíčních úplňků) od hvězdy η Gem, z našeho pohledu nedaleko Kastorovy pravé nohy. Hvězdokupa je na počet hvězd poměrně bohatá a pohodlně se pozoruje i v menších přístrojích. Vzdálenost od Země se odhaduje na přibližně 2 800 světlených let, odhadované staří kolem 100 mil. let, což je zhruba stejné, jako v případě Plejád. Zajímavostí je, že v případě M35 dochází k jejím poměrně častým zákrytům tělesy sluneční soustavy (nejčastěji Měsícem), neboť se nachází v blízkosti roviny ekliptiky.

*Otevřená hvězdokupa M35, zdroj: https://www.messier-objects.com/messier-35/*

V jihovýchodní části Blíženců nalezneme planetární mlhovinu NGC 2392, viz přiložená mapa níže. Tento objekt je rovněž známý pod názvem Eskymák, který může vzdáleně připomínat lidskou tvář v kožešině. Mlhovina je od Země vzdálena přibližně 6 500 světelných let a poprvé ji 17. ledna v roce 1787 zaznamenal slavný astronom a konstruktér zrcadlových dalekohledů William Herschel. Jelikož jas této mlhoviny je koncentrován na malou plochu, můžeme ji pohodlně pozorovat dalekohledem o průměru objektivu 15 cm a více, ideálně s větším zvětšením, při kterém spatříme malý kruhový disk s hvězdou v centru.

*Planetární mlhovina NGC 2392 „Eskymák“, program Stellarium, upravil: Karel Slavík*

Dne 15. 2. spatříme setkání Uranu, Měsíce a Jupiteru, ke kterému dojde ve večerních hodinách nad jihozápadním obzorem. Měsíc bude těsně před první čtvrtí a nalezneme jej mezi oběma zmíněnými planetami. K pozorování Uranu (5,8 mag) je třeba použít alespoň malého triedru, neboť jeho viditelnost je zhruba na hranici rozlišovací schopností lidského oka a velmi tak záleží na pozorovacích podmínkách. Jasný Jupiter (-2,3 mag) svým jasem dominuje nad jihozápadním obzorem a jedná se po Měsíci a Venuši o nejjasnější těleso noční oblohy.

Severozápadně od srpku Měsíce nalezneme známou otevřenou hvězdokupu M45 Plejády, které svým tvarem připomíná malý vozík. Náš zrak si můžeme vyzkoušet podle toho, kolik hvězd spatříme pouhým okem. Ve světlem znečištěných městech můžeme bez použití dalekohledu spatřit nanejvýše sedm hvězd, na opravdu tmavé obloze, dále od světelného smogu, bychom měli spatřit deset až dvanáct hvězd.

Pokud se přesuneme od Plejád východním směrem, spatříme již zmiňovaný Aldebaran a další otevřenou hvězdokupu Hyády, známou také jako Prasátka, tvořící na obloze písmeno „V“. Tuto hvězdokupu bychom v Messierově katalogu hledali marně, nicméně našli bychom ji pod katalogovým označením Caldwell 41 (Caldwellův katalog 109 objektů vzdáleného vesmíru, které nejsou zahrnuty v Messierově seznamu).

Hyády odhadem čítají zhruba 200 členů, vzdálenost od Země je přibližně 150 světelných let, což z nich dělá k Zemi nejbližší otevřenou hvězdokupu. Nutno dodat, že Aldebaran se sice z pohledu pozorovatele ze Země do hvězdokupy zdánlivě promítá, ale do hvězdokupy nepatří, neboť dle měření je oproti Hyádám v necelé poloviční vzdálenosti.