Astronomický sloupek pro duben 2021

Na Marsu začíná být skutečně rušno a zdá se, že vstupujeme do nové éry výzkumu rudé planety. Velmi krátce po sobě domů zavolaly hned tři robotické mise k rudé planetě, aby oznámily úspěšné dosažení cíle. Jako první dorazila čínská sonda, následovaná Spojenými arabskými emiráty a americkou NASA, jejíž mise Perseverance (Houževnatost) úspěšně přistála 18. února 2021.

Celý příspěvek

Astronomický sloupek pro březen 2021

Měsíc březen je na astronomické úkazy poměrně bohatý. Hlavní událostí měsíce je začátek jara, tedy Jarní rovnodennost, kdy jsou den i noc stejně dlouhé. Slunce v tuto dobu vstupuje do souhvězdí Berana a začíná nejkrásnější roční období – jaro. Letos k tomu dojde přesně v pátek 20. března v 4:49 hodin SEČ. Na příštích 82 let (do roku 2102) to vždy bude 20. března nebo i 19. března, nikoliv jak jsme se ve škole učili 21. března. Může za to takzvané přestupné století (r. 2000)

Další důležitou změnou bude nástup letního času v neděli 29. března 2021. Ve 2:00 ráno si posuneme ručičky hodinek rovnou na 3:00 a budeme tak spát o hodinu méně. Ano, tento historický černý Petr nám stále zůstává a plánované zrušení letního času bylo s odvoláním na pandemii koronaviru odsunuto.

Ačkoliv je čas měřitelnou fyzikální veličinou, naše vnímání času je výrazně ovlivněno tím, v jakém místě vesmíru se nacházíme, jak fungují naše těla a jak se na jeho měření my lidé sami dohodneme. Naše životy představují pouhý zlomek stovek miliónů let, během kterých probíhají zásadní procesy ve vesmíru. Náš kalendář je výsledkem určité společné domluvy, která ani navíc není univerzální. Židé slaví rok 5781, datovaný podle legendy o stvoření světa. Muslimové si připomínají rok 1442 od takzvané hidžry, nebo-li útěku proroka Muhammada přes poušť z Mekky do Medíny, kterým se podle legendy začaly psát dějiny islámského náboženství. Svůj vlastní letopočet měla i řada dnes zaniklých kultur – Sumerové, Mayové, Egypťané. Kuriózním příkladem je Severní Korea, kde jsou od roku 1997 roky počítány podle data narození zakladatele místní komunistické strany Kim Ir Sena.

Antropologové k tomu dodávají, že kalendář (podobně jako třeba míry a váhy) je takzvaný „sociální konstrukt“, prostým jazykem řečeno výsledek určité společné dohody. Výsledkem dohody je i fakt, že se dnes k měření času používá gregoriánský kalendář a křesťanský letopočet. Obojí je produktem jedné z civilizací na této planetě, která v době, kdy úvahy o stanovení globálního, společného kalendáře probíhaly, byla zrovna na vrcholu moci a jejíž kalendář navíc nejvěrněji zohledňuje všechny pohyby planety Země a s nimi související procesy v přírodě. I naše západní civilizace přitom třeba pro počítání minut a sekund používá šedesátkovou soustavu tak, jak to činili už staří Babylóňané. Zajímavé by bylo, pokud bychom naši planetu měli jednou opustit. Pozemský kalendář by například v jiné hvězdné soustavě zcela ztratil smysl. Lidstvo by bylo nuceno hledat kompromis mezi časomírou, která respektuje naše přirozené biologické potřeby – dědictví dávné a bájemi opředené planety Země – ale která by současně byla odvozena z nějakých obecnějších fyzikálních zákonů, poskytujících společný základ kdekoliv ve vesmíru.

Prozatím se tedy gregoriánský kalendář v kombinaci s měřením času na hodiny, minuty a sekundy v našich běžných každodenních životech prosadil, neboť je praktický pro navigaci, komunikaci, vědecký výzkum i mezinárodní obchod. Ne vždy je přijímán bez výhrad. Výše byly vzpomenuty některé z dodnes používaných alternativních kalendářů, ale dokonce i pro způsob, jakým měříme a zobrazujeme čas existuje několik alternativních způsobů. Všichni jsme například zvyklí na to, jak se pohybují hodinové ručičky na ciferníku. Směr tohoto pohybu, tedy zleva doprava napodobuje směr, kterým se pohybuje stín ukazatele (gnómónu) na slunečních hodinách ležících na zemi. Na stěně budovy je to přesně opačně, stín se pohybuje zprava doleva. Mechanické hodiny byly vynalezeny na severní polokouli a pohyb ručiček tak napodobuje pohyb stínu na slunečních hodinách ležících na zemi. Svou úlohu v tom mohl hrát i fakt, že v zemích křesťanského světa píšeme latinkou, azbukou nebo řeckými písmeny – tedy také zleva doprava. Můžeme se ale setkat i s hodinovými stroji, které jakoby běžely „pozpátku“. U nás jsou asi nejslavnějším příkladem hodiny na židovské radnici v Praze, které běží zprava doleva – ve směru čtení hebrejské abecedy. Pohyb ručiček po číselníku navíc nemusí být ovlivněn pouze směrem čtení písma a číslic. Některé staré hodinové stroje byly zkrátka postaveny v době, kdy ještě na směru pohybu ručiček nepanovala všeobecná shoda. V 16. století tak někteří mistři hodináři zkoušeli napodobovat směr pohybu stínu na nástěnných slunečních hodinách (tedy zprava doleva).

V tvorbě těchto hodinářů se zrcadlila představa, že hodiny jsou jakýmsi malým modelem vesmíru. Nakonec se prosadil směr, který používáme dnes, ale to neznamená, že by „převrácené“ číselníky zcela vymizely. Pokud jsou totiž hodinové stroje inspirovány chováním na zemi ležících slunečních hodin, neměly by mechanické hodiny pro protinožce vlastně běžet také „pozpátku“? Touto kuriózní myšlenkou se nechal inspirovat například parlament v jihoamerické Bolivii, který použití zrcadlově převráceného číselníku na své budově označil za jakýsi akt nezávislosti a „odmítnutí koloniálního jha“.

Celá tato debata se však již brzy může stát pouhou teorií. Mechanické hodiny jsou produktem své doby. Nastupující generace již přestává v mechanickém číselníku vidět smysl a s narůstajícím významem moderních technologií preferuje časové údaje v digitálním formátu. A jakkoliv se můžeme pohoršovat nad tím, jak „dnešní mládež neumí hodiny“, jsme možná svědkem prvního kroku v oproštění času od cirkadiálních rytmů, platných pouze pro tuto planetu. Digitální vnímání času sice zbavuje nastupující generaci schopnosti číst staré hodinové stroje, avšak může představovat přirozený krok na cestě ke hvězdám, pro kterou bude nutno naše měření času postavit spíše na fyzikálních jevech jako jsou rotace atomů, nebo poločasy rozpadů radioaktivních prvků. Ostatně, již nyní je řada našich přístrojů řízena přes internet pomocí časového signálu z atomových hodin. Z kulatého číselníku se tím začíná stávat jakýsi relikt analogové minulosti – romantický a funkčně geniální, leč poněkud nepraktický.

Hodiny

Obrázek: Nástěnné sluneční hodiny na tržišti Machane Jehuda v západním Jeruzalémě. Časy modliteb se v judaismu určují podle polohy Slunce, nezávisle na astronomickém času. Sluneční hodiny tak mají v židovské kultuře dodnes praktické využití.

Hvězdárna Staré-Leská

Staré je malá vesnice, část obce Třebívlice v okrese Litoměřice. Nachází se asi 2,5 km na sever od Třebívlic. V roce 2009 zde bylo evidováno 32 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 63 obyvatel, a jeden astronom amatár, pan Janecky. Ten si na okraji obce vybudoval malou pozorovatelnu, kterou plánuje nadále rozvíjet podle svých možností.

Osadit ji chce alespoň Newtonem nebo Cassegrainem cca 350 mm na GoTo montáži s CCD kamerou v kombinaci s refraktorem 150mm a 100mm binokulár. Chce pořádat přednášky na různá témata z oblasti astronomie a kosmologie. Z vědecké činnosti ještě neví; možná proměnné hvězdy, atmosféry planet, blízkozemní asteroidy, fotosféra a chromosféra Slunce, meteory… nadmořská výška hvězdárny je cca 360 m nad morem.  Do budoucna plánuje alespoň 4 metrový radioteleskop.

Jak se do této hvězdárny dostanete?

Majitel/provozovatel: Janecky Pavel – tel.: 777 191 228

Náš KrHAS plánuje u něj návštěvu v rámci setkání na podzim v Kocourově ve dnech 24 – 26. září 2021.

Astropis a průkazky ČAS

Do konce ledna 2021 by měl každý řádně registrovaný člen České astronomické společnosti, který se registroval, vyplnil žádost a uhradil registrační poplatek na rok 2021 zároveň s prvním číslem časopisu ASTROPIS obdržet i členskou průkazku ČAS na své jméno. Je to zároveň kontrola, že splnil všechny své povinnosti vůči své „kmenové složce“ a zároveň je to nárokový doklad k čerpání výhod členů ČAS v roce 2021.

Úkazy v roce 2021

Astrosloupek Zdeňka Taranta na leden 2021

Tak tu máme nový rok a tak je dobrým zvykem něco málo statistiky, v našem případě té astronomické. Z astronomického pohledu nám začala zima Zimním slunovratem, který nastal v pondělí dne 21. prosince v 11:00 hodin. V tuto dobu vstoupilo Slunce do znamení souhvězdí Kozoroha. Zajímavé je, že chvilku poté, dne 4. ledna 2021 bude Země Slunci nejblíže, tedy jen 147 miliónů kilometrů což je o 5 miliónů km blíže než v létě. I když bude Slunce Zemi nejblíže, přesto u nás bude zima, naše severní polokoule je v tuto dobu od Slunce odkloněna.

Rok 2021 bude na očekávané astronomické úkazy poměrně chudý, zatmění Měsíce bude až napřesrok. Ačkoliv by ze střední Evropy mělo být 16. května 2022 vidět úplné zatmění Měsíce, nám v České republice Měsíc zapadne dříve, než celý úkaz stačí proběhnout. Uvidíme tak pouze jeho začátek.

Zdeněk Tarant, hvězdárna Most

Ve čtvrtek 10. června 2021 v 11.39 hod. uvidíme částečné zatmění Slunce. Od nás bude vidět s maximálním zakrytím slunečního kotouče okolo 17 procent. Zatmění bude jako prstencové pozorovatelné například v Grónsku, kde také bude trvat prstencová fáze nejdéle (3 minuty a 51 sekund).
A protože úkazů moc nebude, pojďme si na začátku roku vysvětlit, kolik souhvězdí a
hlavně jaká můžeme vidět z České republiky? Souhvězdí je optické uskupení hvězd různých jasností na obloze, které mají přesně stanovené hranice a jsou od nás v různé vzdálenosti.
Podle usnesení IAU (Mezinárodní astronomická unie) z r. 1925 (předtím v tom byl značný chaos) je celá obloha rozdělena na 88 souhvězdí. Pokud snad někde narazíte na hodnotu 89, je to špatně a na vině bude nejspíše souhvězdí Hada. To sice má dvě oddělené části (hlavu hada a ocas hada), mezi kterými leží Hadonoš, ale obě se počítají jen jako jedno souhvězdí.
Ptolemaios popsal 48 souhvězdí, jejichž názvy se užívají dodnes. Název většiny souhvězdí je odvozen z řecké a římské mytologie. Souhvězdí pojmenovaná podle zvířat mají původ zřejmě v Mezopotámii. V době velkých námořních cest byla pojmenována většina jižních souhvězdí (Sextant, Oktant, Dalekohled, Plachty, Mečoun, …).
V současnosti je největší Hydra (1303 čtverečních stupňů) a nejmenší je Jižní kříž (68 čtverečních stupňů), na severní polokouli Koníček (72 čtverečních stupňů). Cirkumpolární souhvězdí jsou souhvězdí viditelná v naší zeměpisné šířce po celý rok, neboť z našeho pohledu v průběhu dne jakoby obíhají kolem Polárky. Vedle těchto celoročních souhvězdí pak máme druhou skupinu, tvořenou souhvězdími ležícími blíže ekliptice a viditelnými v závislosti na ročním období – tzv. jarní, letní, podzimní a zimní souhvězdí. Zvířetníková souhvězdí čili zodiakální souhvězdí jsou souhvězdí, která nějakou svou částí zasahují do zvířetníku (lze říci, že jimi prostupuje ekliptika). Po ekliptice putuje Slunce během roku a v její blízkosti najdeme i všechny planety (viz Sluneční soustava) a Měsíc. Tím je dána jejich význačnost a to hlavně pro astrology. I přes jejich souhrnný název neplatí, že by měla mít názvy pouze zvířat. Střelec, Panna nebo Váhy se za zvířata jednoznačně považovat nedají.
Je třeba přitom správně rozlišovat mezi astronomickým chápáním sezónních souhvězdí, tj. těch, která lze v daném období pozorovat, protože v našich zeměpisných šířkách vystupují v noci nad obzor a astrologickým chápáním „znamení“, které ve skutečnosti říká, že se v daném zvířetníkovém souhvězdí právě nachází Slunce, nad obzor vystupuje pouze ve dne, a pozorovat jej tedy nelze. Říká-li se, že je někdo „narozen v Býku“, tak to znamená, že Slunce v té době z našeho pohledu procházelo tímto souhvězdím, což mimo jiné znamená, že Býka v tomto období není možné vidět a je je nutno vyčkat i několik měsíců až se Slunce posune do dalšího souhvězdí.
Hvězdy v jednotlivých souhvězdích ve většině případů nejsou k sobě gravitačně vázány, vznikají jako iluze způsobená naším zploštělým vnímáním zdánlivě nekonečného třírozměrného prostoru. Hvězdy jsou od nás zkrátka tak daleko, že máme tendenci vnímat je jako rovné pozadí, aniž bychom si uvědomovali, že každá leží v jiné vzdálenosti. Vzhled souhvězdí se v horizontu statisíců a milionů let opticky mění díky vlastnímu pohybu hvězd a pohybem naší vlastní sluneční soustavy vůči ostatním hvězdným systémům.
Astronomie se s astrologií dnes už neshodne ani na tom, co je a není souhvězdí zvířetníku. Souhvězdí zvířetníku je tak třeba odlišovat od znamení zvířetníku. Původně se souhvězdí se znameními víceméně kryla (Slunce jimi putovalo ve stejnou dobu), ale vlivem precese se značně vzdálila. Do astrologického chápání zvířetníku také z více méně neznámých důvodů nepatří Hadonoš, který ve zvířetníku přesto leží (podle jedné teorie to souvisí s historicky pozdějším oddělením souhvězdí Vah od souhvězdí Štíra). Jinými slovy: zvířetníkových znamení napočítáme 12, zatímco souhvězdí zvířetníku má členů 13. Religionistika, neboli nauka o náboženstvích na toto má teorii, podle níž si astrologie počet souhvězdí upravila tak, aby zachovala „magickou“ dvanáctku, se kterou pak může dále pracovat, dělit ji na
pravidelné části a v nich pak hledat různé esoterické (numerologické) významy.

Astrologický výklad oblohy se tím vzdaluje astronomické realitě. Hovoříme-li s astronomem, nebo přírodovědcem, je proto třeba používat správné definice a naopak chápat, že astrologie je spíše svého druhu náboženstvím, které je pro mnoho lidí dodnes zdrojem duchovní inspirace, ale naše chápání vesmíru se od doby, kdy astrologie vznikla, v mnohém posunulo.

Hodně zdraví do nového roku přeje Zdeněk a Zbyněk Tarantovi

Co mají společného Plejády se Subaru?

Astrosloupek Zdeňka Taranta na únor 2021

Měsíc únor je z astronomického pohledu velmi zajímavý, večer ale i v noci se vysoko nad hlavou klene Mléčná dráha s nepřeberným bohatstvím hvězd. Večerní obloze vévodí souhvězdí Orion o kterém jsme si ale už říkali v jednom z minulých sloupků. Naproti Orionu je velmi výrazné souhvězdí Býka.

Býk je na obloze poměrně snadno identifikovatelný a to díky hvězdokupě Plejády, která připomíná odtržený kousek Mléčné dráhy. Dalším nápadným znakem v tomto souhvězdí je skupina hvězd připomínající písmeno „V“. Tento obrazec je tvořen hvězdami, které jsou součástí blízké otevřené hvězdokupy Hyády s jasnou rudou hvězdou Aldebaran. V České republice je Býk viditelný od července do dubna. Naopak v květnu a červnu, kam astrologie klade „znamení Býka“ tímto souhvězdím prochází na obloze Slunce, takže je přesvětlené a nemůžeme jej pozorovat. To je trošku neastronomická vsuvka pro ty z nás, kteří jsme se v tomto období narodili a při příležitosti narozenin bychom naše souhvězdí chtěli vidět „co je tam nového“. To je trošku neastronomická vsuvka pro ty z nás, kteří jsme se v tomto období narodili a při příležitosti narozenin bychom naše souhvězdí chtěli vidět „co je tam nového“. Nejlepší podmínky pro pozorování jsou v listopadu, kdy Býk vrcholí ve výšce 60° nad jižním obzorem, prosinci a lednu. Je to tedy zimní souhvězdí.

Aldebaran neboli Alfa (α) Tauri je nejjasnější hvězdou v Býkovi a třináctou nejjasnější hvězdou oblohy. Název pochází z arabského al-Dabarán, což v překladu znamená ten, který následuje. Je to nepravidelná pulzující hvězda. Povrchová teplota hvězdy je 3 725 °C, a tak ji na obloze můžeme vidět i prostým okem jako výrazně červenou hvězdu. Aldebaran je asi 45x větší, ale jen 1,7x hmotnější než Slunce a nyní se nachází ve stádiu červeného obra. Od Slunce je vzdálen 65 světelných let. Na obloze se zdá, že je součástí hvězdokupy Hyády. Ve skutečnosti je ale asi 40 světelných let blíže před hvězdokupou.

Hvězdokupa Hyády je nejjasnější otevřenou hvězdokupou na obloze. Je to také Slunci nejbližší hvězdokupa, ležící ve vzdálenosti 150 světelných let. Celková jasnost hvězdokupy je 0,5 magnitudy. Jednotlivé hvězdy pak mají jasnost menší. Ačkoliv je známa pro výrazný obrazec ve tvaru písmene „V“, tvořený nejjasnějšími hvězdami, celkem může tato hvězdokupa obsahovat až 200 hvězd. Většinou se přitom jedná o staré hvězdy. Výrazně starší, než naše Slunce.

Hvězdokupa Plejády je od Země vzdálená asi 440 světelných roků. Je známá také jako Kuřátka, Sedm sester nebo Messier 45. Pouhým okem je možné spatřit šest hvězd, za dobrých pozorovacích podmínek až devět hvězd. Plejády jsou staré asi 100 milionů let a jako hvězdokupa zůstanou pohromadě dalších 250 milionů let, než se rozpadnou na jednotlivé hvězdy. Průměr hvězdokupy je 20 světelných let.

V antické mytologii se vypráví o sedmi dcerách titána Atlase. Tento obr byl bohy potrestán a musel navěky držet na svých bedrech samotná nebesa, takže své drahé dcery nemohl chránit před lovcem Orionem. Aby je ochránil, nechal je proměnit na hvězdy na obloze. Jedna z dcer se ale zamilovala do smrtelného muže a ukryla se s ním v lesích, proto je vidět jen šest hvězd. Jak nedávno upozornila reportáž České televize, podobné příběhy se vypráví po celém světě; například v kulturách australských domorodců jsou Plejády skupinkou mladých dívek – hrají důležitou roli v ženských obřadech. Podobný mýtus se objevuje také mezi dalšími národy po celém světě, například v Japonsku (Plejádám se říká Subaru – proto má stejnojmenná automobilka ve znaku sedm hvězd), na Borneu, ale i v Austrálii a ve střední Africe. Pečlivá měření vesmírným teleskopem Gaia a dalšími potvrzují hypotézu, že hvězdy Plejád se při pohledu ze Země pomalu pohybují po obloze. Jedna hvězda, Pleione, je nyní tak blízko hvězdě Atlas (označené šipkou na vloženém obrázku), že pouhým okem vypadají jako jedna hvězda. „Ale pokud vezmeme to, co víme o pohybu hvězd, a podíváme se o 100 tisíc let zpět, Pleiona byla dále od Atlasu a dala se pozorovat snadno i pouhým okem. Před 100 tisíci lety by tedy většina lidí opravdu viděla sedm hvězd v hvězdokupě,“ uvádí vědci.

Zdeněk Tarant, hvězdárna Most

Tento pohyb hvězd může podle astronomů pomoci vysvětlit rovnou dvě hádanky: podobnost řeckých a příběhů australských domorodců o těchto hvězdách a skutečnost, že tolik kultur říká hvězdokupě „sedm sester“, i když dnes vidíme jen šest hvězd. Vzpomínka na starý mýtus se mohla nést z Afriky do ostatních částí světa a přenášet se pak mezi kulturami.