Nízko nad západním obzorem spatříme ve večerních hodinách hvězdná uskupení typická pro zimní oblohu, Býka, Oriona, Blížence nebo Velkého psa. V Býku spatříme jasnou planetu Jupiter (-2,03 mag). V těsné blízkosti největší planety Sluneční soustavy (zhruba 1° severně) nalezneme pomocí alespoň menšího dalekohledu Uran (5,9 mag). Nutno dodat, že příliš času pro jejich pozorování nám nezbývá, neboť pod obzor zapadají obě tělesa již dvě hodiny po západu Slunce.

Nad jihem a jihozápadem spatříme souhvězdí oblohy jarní. Nad jihozápadem spatříme poměrně nevýrazného Raka s otevřenou hvězdokupou M44 Jesličky (3,5 mag) a pomocí malého dalekohledu další otevřenou hvězdokupu M67 (7,0 mag), o kterých jsme podrobněji hovořili v březnovém sloupku. Východně od Raka nalezneme Lva, a ještě dále na východ Pannu.

Pokud se chceme na jarní obloze snadněji zorientovat, pomoci nám mohou pomyslné obrazce složené z výraznějších hvězd. Jedním z nejznámějších asterismů je Jarní trojúhelník, jehož vrcholy se skládají z nejjasnějších hvězd v souhvězdí Lva, Pastýře a Panny, tedy Regulus (α Leonis), Arcturus (α Boo) a Spika (α Vir), jak naznačuje mapka níže.

Dalším relativně výrazným obrazcem jarní oblohy můžeme považovat Hlavu Hydry. Toto uskupení je složeno z pěti hvězd o jasnosti pohybující se kolem 4. mag. V jarních měsících vystupuje v našich zeměpisných šířkách poměrně vysoko nad obzor a lze se podle něj na obloze rovněž lépe zorientovat.

Pokud se na jarní oblohu zaměříme globálně, zjistíme, že neoplývá některými objekty vzdálenějšího vesmíru jako jsou např. mlhoviny nebo kulové hvězdokupy a je notně chudší na počet hvězd. To je způsobeno tím, že se díváme na obloze mimo disk naší Galaxie, kdežto v zimním a letním období se díváme směrem poblíž disku a jádra Mléčné dráhy.

Jižně od Lva spatříme plošně největší souhvězdí celé oblohy, Hydru. Podle starých řeckých bájí představovala Hydra bájnou nestvůru, nejčastěji vyobrazenou s tělem hada a devíti hlavami, jež vydechovala jedovaté výpary. Obluda žila v močálech nedaleko bájného města Lerna, kde sužovala jeho obyvatele a pustošila okolí. Ve starých pověstech se můžeme setkat také s pojmenováním Lernská hydra nebo nestvůra z Lerny.

S devítihlavou obludou bojoval Héraklés při plnění druhého ze svých dvanácti úkolů, které mu uložil spartský král Erysthenés za odpykání Héraklových hříchů. Héraklés se nestvůře snažil setnout všech devět hlav, nicméně za každou useknutou narostly ihned dvě nové. Nakonec si hrdina musel povolat na pomoc svého přítele Ioláa, který Hydře rány po setnutí upaloval, takže nemohly narůst nové.

Zpodobnění Hérakla na obloze taktéž nalezneme, nicméně jeho půlnoční kulminace připadá na červen. Více si o největším hrdinovy, který kdy kráčel po pozemském povrchu, povíme v některém z příštích článků.

Hydra není pouze souhvězdím nejrozsáhlejším (z celkem 88 mezinárodně uznávaných souhvězdí zaujímá na obloze největší plochu – 1 303 čtverečních stupňů), ale mimo jiné patří do 48 nejstarších uskupení, definované slavným řeckým astronomem a geografem Klaudiem Ptolemaiem v jeho nejslavnějším díle pocházející ze 2. stol. n. l., dnes známé jako Almagest. Celé dílo obsahuje 13 knih s veškerým věděním a pokrokem v oboru astronomie, nalezneme v něm také katalog s více než tisícovkou hvězd.

V našich zeměpisných šířkách (pro teplickou hvězdárnu N 50° 38´, E 13° 49´) je souhvězdí Hydry možné spatřit poměrně nízko nad obzorem, navíc se skládá z hvězd převážně čtvrté a páté magnitudy. Je proto nesnadné její dlouhé, hadovité tělo na obloze rozpoznat, vyjma již zmíněné Hlavy Hydry a její nejjasnější hvězdy Alphard (α Hya).

Název Alphard můžeme z arabského „al-fard“ přeložit jako „osamocená“. V jiných zdrojích se můžeme setkat s pojmenováním „páteř hada“. První název logicky napovídá o její relativně vysoké jasnosti vůči nevýraznému hvězdnému okolí.

Ve východní části Hydry se můžeme pokusit vyhledat otevřenou hvězdokupu M48. Pokud použijeme alespoň střední triedr, spatříme několik nejjasnějších členů hvězdokupy. V dalekohledu s větším průměrem objektivu spatříme až několik desítek jasných hvězd. Stáří M48 se odhaduje na více jak 300 miliónů let. Vzdálenost od Země činí zhruba 1 500 světelných let, což je srovnatelné s Velkou mlhovinou v Orionu nebo reflexní mlhovinou M78 v tomtéž souhvězdí.

Dalším objektem pro pozorování a který leží za hranicemi Sluneční soustavy je spirální galaxie M83, známá také jako Jižní větrník. Vzdálenost tohoto hvězdného ostrova činí zhruba 15 mil. světelných let a řadí se mezi relativně jasné galaxie (7,5 mag). V našich zeměpisných šířkách ji můžeme spatřit jen nízko nad obzorem, takže pro její plnohodnotné pozorování musíme vycestovat do jižnějších oblastí. Galaxie M83 svým názvem Jižní větrník odkazuje na galaxii M101 v souhvězdí Velké medvědice, která je známá pod názvem Větrník.

Galaxie Jižní větrník je stejně jako M101 klasifikována jako spirální galaxie se střední příčkou s poměrně rozevřenými rameny. M101 má obdobnou strukturu jako M83, kterou nalezneme asi 5° severně od koncové hvězdy ocasu Medvědice, Alkaid. M101 se oproti M83 nachází o zhruba 12 mil. světelných let od Země dále.

Pokud se přesuneme nad východní obzor spatříme ve druhé polovině noci hvězdná uskupení letní oblohy Lyru, Orla, Labuť nebo Střelce. Tato souhvězdí budou v nadcházejících měsících na noční obloze stoupat stále výše nad obzor a jistě si o nich více povíme v následujících článcích.

V ranních hodinách, těsně před východem Slunce, můžeme v malém dalekohledu spatřit (postupně od západu) Saturn, Mars a Venuši, nicméně všechny se ztrácejí ve sluneční záři, takže jejich pozorování pouhým okem je prakticky nemožné.  V případě Saturnu si budeme muset počkat na druhou polovinu května, kdy ho bude možné spatřit nad jihovýchodem zhruba 2 hodiny před východem Slunce. Příznivé podmínky pro pozorování Saturnu se budou v dalších měsících zlepšovat, a to až do Saturnovy opozice se Sluncem, která nastane 8. září, kdy bude druhá největší planeta Sluneční soustavy k Zemi zároveň nejblíže.

Další zajímavosti na obloze:

Pokud se 10. dubna zaměříme nad západní obzor, spatříme setkání hned tří těles Sluneční soustavy: Měsíce, Jupiteru a Uranu. Jupiter nalezneme přes 3° jihovýchodně od mladého Měsíce, který bude zdobit večerní oblohu v podobě úzkého srpku (dva dny po novu).  Uran nalezneme pomocí alespoň menšího triedru asi 4° východně od měsíčního srpku.

Pokud na Jupiter namíříme triedr s alespoň 10násobných zvětšením nebo lépe menší dalekohled, spatříme nejen náznak jeho rovníkových pásů, ale také jeho čtyři největší měsíce: Callisto, Europu, Io a Ganymedes. Více o Galileovských měsících ZDE.

Na 22. dubna připadá maximum aktivity meteorického roje Lyrid. Na počet meteorů se jedná o relativně chudý roj (za příznivých pozorovacích podmínek asi 20 meteorů za hodinu), jehož radiant spatříme na pomezí souhvězdí Lyry a Herkula. Bohužel nebeskou podívanou bude rušit jas Měsíce, který bude dva dny před úplňkem, takže ani v pozdějších hodinách, za příznivého počasí a jasné oblohy spatříme nejvýše několik meteorů za hodinu.

Zdrojem tohoto roje jsou drobné prachové částice, které za sebou na své dráze kolem Slunce zanechává dlouhoperiodická kometa C/1861 Thatcher. První zaznamenané pozorování Lyrid pochází ze staré Číny již z roku 687 př. n. l. Jedná se tak o jeden z nejstarších zaznamenaných meteorických rojů vůbec. Více o Lyridách ZDE.

Viditelnost planet:

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – večer nízko nad Z obzorem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – večer nízko nad Z obzorem
• Neptun – nepozorovatelný

Fáze Měsíce (časy uvedeny v SELČ):

• 2. 4. ve 05:15 v poslední čtvrti
• 8. 4. v 20:21 v novu
• 15. 4. v 21:13 v první čtvrti
• 24. 4. v 01:49 v úplňku

Zdroje:

https://www.heavens-above.com/

https://www.czsky.cz/deepskyobjects

https://www.astro.cz/clanky/ukazy/deni-na-obloze-behem-roku-2024.html

CORNELIUS, G., Průvodce noční oblohou, Knižní klub Balios, 1999. ISBN: 80-7176-855-3

Hvězdářská ročenka 2024

Hvězdářský kalendář 2024

S přáním jasné oblohy a radosti z pozorování přeje Karel Slavík.